Eurostat: ČR je na sedmé příčce v recyklaci plastových obalů

V Evropě dlouhodobě přibývá odpadu z plastových obalů, zatímco recyklace zůstává na stejné úrovni. V Česku je to podobné. Přesto je tady spotřeba plastů viditelně menší, než je průměr EU. To je pozitivní, protože prioritou odpadové hierarchie je to, aby odpad ani nevznikl. Průměrný Evropan vyprodukuje aktuálně necelých 36 kilogramů odpadu z plastových obalů. Za posledních deset let toto množství vzrostlo o více než čtvrtinu. Průměrný Čech vyprodukuje ročně zhruba 27 kg plastových obalů.

Zatímco však množství plastového odpadu roste, podíl toho recyklovaného zůstává v Evropě dlouhodobě podobný. V praxi to znamená, že mimo recyklaci skončí v Evropské unii více než polovina plastového odpadu. Nejčastěji je to proto, že výrobní průmysl nemá o řadu druhů plastů zájem pro použití do výroby ve formě druhotné suroviny. Problém s recyklací nemají odpady plastů jako je PET (polyethylentereftalát) nebo HDPE (vysokohustotní polyethylen) nebo polystyren. Ty se již řadu let recyklují ve vysoké míře a zájem o ně má široká řada recyklačních provozů a aplikací. Řada jiných plastů, jako třeba PVC (polyvinylchlorid), není v recyklaci příliš častá. Od ledna 2021 nelze v České republice ze zákona ukládat plasty ze žlutých kontejnerů na skládky. Proto se plasty, které se nehodí do recyklace a výrobní průmysl o ně nemá zájem, po vytřídění využijí energeticky a slouží tak jako náhrada za uhlí nebo za jiná paliva.

Podle dat Eurostatu se v Česku plasty recyklují více, než je průměr v Evropské unii

Plastového odpadu přibývá i v České republice. Mezi roky 2003 a 2021 stoupla spotřeba plastových obalů o 60 procent na necelých 285 tisíc tun za rok. Předloni vygeneroval průměrný obyvatel Česka o necelých devět kilogramů plastového odpadu méně, než je evropský průměr. A Češi také nadprůměrně recyklují. Až do pandemických let 2020 a 2021 se v Česku dočkala recyklace více než polovina všech vyhozených plastů.

V České republice působí několik odpadových recyklačních firem, které se dlouhodobě zaměřují na recyklaci plastů do řady různých způsobů využití. V ČR se nám daří recyklovat nejen plasty typu PET (ten se recykluje prakticky všechen, který se vytřídí, protože jeho cena je vysoká) nebo HDPE, ale i folie z polyethylenu, polystyren, či zbytkové směsné plasty a dokonce také některé druhy PVC (neobalové). I díky tomu Česká republika v roce 2021 skončila na pěkném sedmém místě z 19 zemí, co se podílu recyklovaných obalových plastů týče. Na prvních místech je Slovinsko (nikoli Slovensko), Belgie a Nizozemí, s cca polovinou, naopak na Maltě recyklují mírně přes pouhou pětinu plastových obalů. Ostatní země ani nemají tento parametr ohlášený do Eurostatu a lze tak očekávat, že budou spíše na konci celého žebříčku. Významná část výrobků z produkce českých recyklačních firem jde na export do mnoha zemí světa. V čem jistě Česká republika rezervy má, je systémová podpora odbytu recyklovaných výrobků na území ČR, a to minimálně v oblasti veřejných zakázek. Tam by se mělo zaměřovat úsilí politiků, neboť zde má národní nastavení ještě velké rezervy oproti některým jiným státům v EU. Pokud bude funkční odbyt i pro další typy odpadů, bude zde rozvinuté i jejich zpracování.

Ve žluté popelnici je dlouhodobě cca 40 druhů různých plastů, jen o část z nich má výrobní průmysl zájem využívat je znovu v rámci recyklace. U shora uvedených plastů, které jsou dobře recyklovatelné, umí naše firmy tyto materiály kvalitně využít. Odpadní plasty končí v ČR v široké řadě výrobků. Ať už se jedná o textilní materiály, části moderních automobilů, zahradní nábytek, dopravní značení, protihlukové stěny, izolační materiály, součásti liniových staveb, obalové materiály - vázací pásky, obaly pro nové  výrobky, obaly pro potraviny, apod. Zde obecně platí, že čím je delší životnost daného recyklovaného výrobku, tím menší nároky na opakované počty recyklačních cyklů, logistiky apod. a tím menší dopady na životní prostředí. Většina recyklovaných plastových výrobků, snad kromě obalů pro potraviny, má ze své podstaty a svého určení dlouhou životnost, a proto řada z těchto výrobků vlastní také příslušné certifikáty udržitelnosti a nízkého vlivu na životní prostředí. U rychloobrátkových recyklovaných obalů jsou vlivy na životní prostředí samozřejmě horší, protože každé zpracování a každá logistika znamená další uhlíkovou stopu a další spotřebovanou energii.

S ohledem na rostoucí vědecké poznání bude v dalších letech nutné některé typy recyklačních aplikací podrobit větší míře předběžné opatrnosti, a to zejména s ohledem na nové objevy obsahu mikroplastů v některých výrobcích. To se netýká plastů používaných jako kostrukční materiály pro využití v klasickém prostředí (stavebnictví, nábytek, automotive, apod.), ale týkat se to může například plastů, ze kterých jíme, či pijeme. V poslední době stále více rezonuje množství objevených mikroplastů v balené vodě (nezávisle na tom, zda je v lahvi z PET nebo z rPET).

Mikroplasty a nanoplasty 

Stále více se vědci zaměřují na problémy s mikroplasty a nanoplasty. Nová studie prestižních amerických univerzit zjistila, že mikroplastů je v kupovaných výrobcích, včetně potravin, mnohem více, než se doposud čekalo. Znepokojivé výsledky jsou k dispozici například u balené vody v PET lahvích. Odborníci z Columbia University v New Yorku a Rutgers University v New Jersey zveřejnili ve druhém lednovém týdnu v odborném žurnálu Proceedings of the National Academy of Sciences výsledky výzkumu, podle kterého by měl průměrný litr balené vody obsahovat kolem 240 tisíc detekovatelných plastových úlomků. Zároveň se podařilo zjistit, že balená voda obsahuje 10krát až 100krát více nanoplastů než mikroplastů.

Přestože v posledních letech poznatky ohledně mikroplastů, jejich distribuce, akumulace v různých složkách životního prostředí a přechodu mezi nimi zásadním způsobem vzrostly, existují podstatné mezery týkající se poznání jejich vlivu na lidský organismus. Obecně se uvádělo, že většina mikroplastů se z organismu vyloučí. Z nedávných výzkumů se však ukazuje, že mikroplasty v potravě se mohou dokonce zachytit na vnějších membránách červených krvinek (další článek zde) a omezit jejich schopnost přenášet kyslík. Mohou také projít hematoencefalitickou bariérou chránící mozek, či se vyskytovat v mateřském mléce a placentě nenarozených dětí.

Poznatky o mikro a nanoplastech (např. publikace EU: Znečištění mikroplasty) byly nyní rozšířeny o studii provedenou na lahvované vodě zaměřenou na detekcí nanoplastů pomocí nové analytické metody, která využívá hyperspektrální stimulovaný Ramanův rozptyl (SRS) k identifikaci mikro-nano plastů na úrovni jednotlivých částic s vysokou citlivostí a specifičností. Tuto technologii vynalezl nedávno jeden z autorů studie. Metoda sonduje plastové láhve dvěma lasery naladěnými tak, aby specifické molekuly rezonovaly, a počítačový algoritmus určil jejich původ.

Výzkumníci analyzovali balené vody od tří nejběžnějších výrobců prodávaných vod v USA na přítomnost plastových částic o velikosti pouhých 100 nanometrů. Zjištěno bylo množství 110 000 až 370 000 plastových úlomků v každém litru (33,8 fl oz) – tj. v průměru 240 000, z nichž 90 % byly nanoplasty. Identifikováno bylo sedm konkrétních plastů.

Negativní vliv mikroplastů na vnitřní orgány

Kromě polyethylentereftalátu (PET), ze kterého byly lahve vyrobeny a který se pravděpodobně dostal do vody při zmáčknutí láhve, vystavení teplu nebo při odšroubování a nasazování uzávěru, bylo nalezeno dále vyšší množství polyamidu, což je typ nylonu, pravděpodobně z plastových filtrů používaných k čištění vody před jejím plněním do lahví. Studie dále zmapovala tvary detekovaných nanoplastů, jakožto důležitý morfologický rys určující aspekt nanotoxicity, které by mohly být relevantní pro další biomedicínský výzkum. V závěru studie její autoři apelují na nezbytnost zkoumání dalších potenciálních zdrojů mikro a nanoplastů, aby se určila možná rizika, která představují.

Česká televize nedávno přinesla reportáž o prokázaném vlivu mikro a nanoplastů na mozek savců. Vědci našli první důkaz, že vystavení mikroplastům mění chování savců. Na myších se prokázalo, že tyto drobné částečky pronikají i do mozku – a když se tam dostanou, začnou se myši chovat velmi zvláštně, což vedci podrobně popsali v samotné studii. Při zkoumání myší si vědci všimli také zánětů v jejich mozku. Zaznamenali rovněž pokles jednoho proteinu, který podporuje buněčné procesy v mozku. Nižší hladiny tohoto proteinu jsou spojovány s ranými stádii některých neurodegenerativních onemocnění včetně myších verzí Alzheimerovy choroby.

Zdroj: Česká asociace odpadového hospodářství s využitím článku Seznam Zprávy a České televize