Na dotazy ČTK k textilnímu odpadu odpovídá Petr Havelka

1. Jaké jsou konkrétní způsoby recyklace oblečení, pokud již není "nositelné". Využívá se materiál např. na výrobu jiného oblečení/hadrů apod. či se nějak chemicky rozloží a použije na výrobu něčeho jiného?

Konkrétních způsobů, jak lze využívat odpadních textil je řada. Níže uvádím jejich základní výčet.

Mechanická recyklace: Oblečení, které se nedá nosit, může být mechanicky rozděleno na vlákna. Tato vlákna se poté mohou použít k výrobě nových textilií, izolačních materiálů, stavební materiálů nebo dalších produktů, jako jsou hadry na úklid, apod.

Chemická recyklace: Některé textilní materiály, zejména polyester a nylon, lze chemicky rozložit na základní chemikálie, které lze znovu použít k výrobě nových vláken. Tento proces zahrnuje rozložení polymerů na jednodušší složky, které se následně znovu polymerizují na nové syntetické vlákno.

Upcycling (úprava a přepracování): Staré oblečení může být kreativně přepracováno na nové produkty, jako jsou tašky, módní doplňky nebo nová oděvní díla. Je to způsob, jak využít stávající materiály, aniž by bylo potřeba je recyklovat. Ušetří se množství energie.

Získávání surovin: Z některých textilií, jako jsou džíny, lze získat cenné suroviny, jako je bavlna, které se mohou použít na výrobu nových textilních produktů.

Charita: I když není oblečení vhodné k nošení, některé organizace mohou přijímat oděvy za účelem jejich přepracování nebo pro provozování charitativních obchodů.

Syntetické materiály: Syntetické materiály, jako jsou polyesterové a nylonové oděvy, lze použít na výrobu dalšího oblečení, kde se z nich mohou vyrábět nové vlákna nebo dokonce produkty jako rohože, výplně nebo jiné průmyslové aplikace.

2. Je to dostatečně udržitlené?

Určitě ano. Vždy je to otázka vyváženosti nákladů a přínosů. Udržitelnost není jen environmentální, ale musí být i ekonomická a sociální. Na to se v poslední době dost zapomíná. Trend v udržitelnosti environmentální je jednoznačně pozitivní. Navíc pro oblast odpadního textilu se v evropské legislativě definují nové povinnosti, což na celé téma přidává větší pozornost. Od 2025 musí mít občané možnost ve svých obcích třídit textilní odpad. Velké množstí obcí už tuto povinnost má splněnu a sběrné nádoby na vhodných místech ve své obci umítěné mají. Zde k tomu Ministerstvo životního prostředí vydalo aktuální metodiku - oceo-metodicky_navod_sber_textilu_od_2025 

3. Kolik se takhle zrecykluje materiálu?

Tato data má v České republice ze zákona MŽP. Původci odpadů a zpracovatelské firmy ministerstvu musí ze zákona posílat data o produkci a využití odpadů. MŽP je následně může prezentovat veřejnosti. Pro představu si můžeme sdělit průměrné číslo produkce za Evropu. Evropané ročně podle Evropské komise spotřebují průměrně téměř 26 kg textilu a vyhodí přibližně 11 kg textilu.

4. Jak velká je propast mezi recyklací odpadního textilu z továren a od spotřebitele?

Není tam propast. Vždy jde o kvalitu a čistotu materiálů a o to, jestli má o odpadní materiály zájem někdo další, kdo z nich umí něco udělat. Důležitou roli zde hraje ochota výrobců vyrábět z odpadních druhotných surovin. Pokud hovoříme o textilu, tak je důležitá také ochota firem vyrábějících oblečení. Vždy je to také otázka ceny. Pro textil to platí stejně, jako pro jiné druhy odpadů. 

5. Jak moc a případně v čem jsou recyklační projekty složité? Naráží na nějaké překážky?

Recyklace vždy naráží na jednu klíčovou věc. Tou je otázka odbytu produkovaných recyklovaných výrobků. Recyklované výrobky, o které je zájem, nemají žádný problém s procesem recyklace ani s nalezením materiálů pro recyklaci. Jsou na trhu druhotných surovin. Naopak produkty recyklace, které výrobcí a spotřebitelé dostatečně nevyhledávají a jejich producenti mají problém s odbytem, nerostou a řeší ekonomické problémy. Recyklované produkty vždy musí vyhrát konkurenční boj s produkty z primárních surovin.

6. Co by to mohlo změnit?

Například úprava/snížení zdanění recyklovaných produktů tak, aby byly pro zákazníky zajímavější a více konkurenceschopné oproti věcem z primárních surovin. To má v moci stát. Zatím proto ale stát prakticky nic nedělá, jen o tom už dlouho hovoří. Pomohly by také tzv. zelené veřejné zakázky, tedy aby státní nákupy a projekty preferovaly recyklované výrobky alespoň z nějaké části. O tomto také stát spíše jen hovoří, než aby činil konkrétní podstatné kroky nebo se závázal ke konkrétním číslům. Existují sice první vlaštovky, ale je jich velmi málo. Stát přináší tyto nové povinnosti, a proto by měl jít příkladem. V České republice se bohužel aktuálně řeší nepotřebné a velmi drahé výmysly, jako je například povinné zálohování PET lahví, ale podstatné věci týkající se podpory recyklace významných odpadových toků se neřeší. Je to smutné. Je to vizitka příslušných politiků. 

Zdroj: Pro ČTK Ing. Petr Havelka, výkonný ředitel České asociace odpadového hospodářství