Soudy a rozhodnutí správních úřadů o poplatcích za ukládání odpadů na skládky
Česká asociace odpadového hospodářství v rámci svého preventivního a vzdělávacího působení přináší zajímavé informace týkající se rozhodnutí soudů ve věci správních řízení a sankcí dle odpadového zákona. V posledních letech se setkáváme v oblasti poplatků za ukládání odpadů na skládky s nesprávnou rozhodovací praxí některých krajských úřadů a Ministerstva životního prostředí jako odvolacího orgánu.
Několik rozhodnutí krajského úřadu, které byly potvrzeny v odvolacím řízení MŽP, se stalo předmětem soudního přezkumu Městského soudu v Praze a Nejvyššího správního soudu (podrobněji viz níže). Krajský úřad vycházel ve svých rozhodnutích z nesprávného výkladu zákona o odpadech (č. 185/2001 Sb.), když ukládal provozovateli skládky zaplatit základní složku poplatku za ukládání odpadů zpětně za určité období a při výpočtu se opíral o evidenci odpadů přijatých v tomto období na skládku. Soudy však tato rozhodnutí rušily a vracely správním orgánům zpět k dalšímu řízení.
Platební povinnost za nevybraný poplatek nepřechází na provozovatele zařízení
Z toho, co soudy uvádí v odůvodnění rozsudků, přitom jasně vyplývá, že provozovatel skládky poplatek od původce pouze vybírá při uložení odpadu na skládku a následně takto vybraný poplatek odvádí ve stanovené lhůtě příjemci. Není-li poplatek původcem odpadu řádně uhrazen, nepřechází jeho platební povinnost na provozovatele skládky. Provozovatel skládky je tak pouze jakýmsi mezičlánkem, který vybrané poplatky odvádí jejich příjemci.
Úřady můsí firmě zaplatit způsobenou škodu
Krajský úřad tak podle soudu pochybil, když provozovateli uložil zpětně zaplatit poplatek vypočítaný z průběžné evidence odpadů uložených na skládku, neboť povinnost provozovatele skládky odvést poplatek se může logicky týkat jen poplatků již vybraných. Ministerstvo životního prostředí pochybilo, když jako odvolací orgán potvrzovalo nesprávná rozhodnutí krajského úřadu. Tento postup pak v případě vzniku škody vede rovněž k uplatnění odpovědnosti za nezákonné rozhodnutí (zákon o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem). V tomto konkrétním případě byla již dovozena část prokazatelně způsobené škody ve výši 1 200 000 Kč (úrok z částky definované nezákonným rozhodnutím). Tuto škodu byl úřad nucen firmě již zaplatit. Další skutečností je, že v návaznosti na původní nezákonná rozhodnutí úřadu musela firma řešit rovněž exekuci na svůj majetek, což mělo likvidační následky. Následky této chyby přetrvávají doposud, proto jsou v tomto směru zvažovány další právní kroky k definování a vymožení způsobené škody.
Podrobněji k jednotlivým rozsudkům soudů:
Městský soud v Praze se zabýval problematikou poplatků za ukládání odpadů na skládku (čj. 6 Ca 32/2009, 9 Ca 209/2009 – 40) v případě řízené skládky S-OO3, přičemž rozhodnutí Ministerstva životního prostředí (dále též „MŽP“) v obou věcně obdobných případech zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
Z odůvodnění pozdějšího z obou rozsudků z února 2013 vyplývá, že příslušný krajský úřad vydal rozhodnutí, jímž žalobci uložil zaplatit základní složku poplatku za ukládání odpadů na řízenou skládku odpadů S-OO3 příjemci poplatků (příslušné obci). V odůvodnění krajský úřad uvedl, že dospěl na základě výpočtů opírajících se o evidenci odpadů přijatých na skládku k výrazně odlišné výši poplatků za ukládání odpadů, než jaká byla odvedena. Krajský úřad přitom argumentoval § 46 odst. 2 zákona o odpadech, podle kterého poplatek vybírá od původce provozovatel skládky. Provozovatel skládky v řízení opakovaně namítal, že pro určení povinnosti provozovatele odvést poplatek za ukládání odpadů není rozhodné množství odpadu uloženého na skládce, ale výše skutečně vybraného poplatku od jednotlivých původců.
Městský soud v Praze však v odůvodnění rozsudku dal za pravdu provozovateli skládky, když uvedl, že povinnost provozovatele skládky odvést vybrané poplatky jejich příjemci se logicky týká jen poplatků již vybraných, tedy těch, které už provozovatel skládky vybral a má je ve svém držení. Podle soudu provozovatel skládky poplatek od původce toliko vybírá, a to při uložení odpadu na skládku a následně takto vybraný poplatek odvádí ve stanovené lhůtě příjemci. Není-li poplatek původcem odpadu řádně uhrazen, nepřechází jeho platební povinnost na provozovatele skládky; ten je ale v takovém případě povinen informovat příjemce poplatku a o dlužných poplatcích. Poplatek tak neměl být správním orgánem vypočítán za odpady uložené na skládku z průběžné evidence, ale mělo být rozhodnuto pouze o skutečně vybraných poplatcích v rozhodném období. Městský soud v Praze dále uvedl, že krajský úřad i MŽP (jakožto odvolací orgán) zaměňují a nepřípustným způsobem směšují následky dvou samostatných potenciálně protiprávních jednání – je třeba od sebe odlišovat porušení povinnosti provozovatele skládky odpadů poplatek za uložení odpadů vybrat a porušení povinnosti již vybraný poplatek odvést příjemci.
Krajský úřad vydal v roce 2013 další rozhodnutí ve věci, kterým uložil provozovateli skládky zaplatit příjemci vybranou složku poplatku za ukládání odpadů na řízenou skládku S-OO3 v určité částce za určité období. Věc dopěla až k Nejvyššímu správnímu soudu (dále též „NSS“), který na základě kasační stížnosti rozhodl v dubnu 2016 (čj. 2 As 8/2016 – 32) o zrušení rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem a zrušení rozhodnutí MŽP a věc vrátil k dalšímu řízení. Hlavní kasační námitka směřovala mj. proti správnosti výpočtu základní částky poplatku, který byl v rozhodnutí krajského úřadu uložen. Nejvyšší správní soud shledal nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku a i nepřezkoumatelnost rozhodnutí krajského úřadu pro nedostatek důvodů, tedy pro nesrozumitelné a nedostatečné odůvodnění správnosti výpočtu dlužné částky. Výpočet výše dlužného poplatku a penále neměl oporu ve spisu. Nebyla řádně odůvodněna správnost výpočtu dlužné částky a NSS shledal v postupu orgánů při výpočtu dlužné částky zásadní pochybení.
Z odůvodnění rozsudku NSS však vyplývá, že se ztotožňuje s názorem Městského soudu v Praze, že poplatky za ukládání odpadu na skládku jsou veřejnými prostředky a nestávají se vlastnictvím ani svozových společností, které odpad převezmou od původců odpadu, ani vlastnictvím provozovatele skládky, kterému jsou uhrazeny. Provozovatel skládky je pouze jakýmsi mezičlánkem, který vybrané poplatky odvede jejich příjemci. NSS v odůvodnění odkazuje na Městský soud v Praze, podle kterého nelze zaměňovat jednání týkající se porušování zákonem stanovené povinnosti vybírat poplatek při uložení odpadu na skládku (správní delikt podle § 66 odst. 5 zákona o odpadech, za který lze provozovatele skládky postihnout sankcí) a předmětné řízení, v němž je zkoumáno toliko to, zda byly poplatky vybrané provozovatelem skládky od původců odpadu odvedeny jejich příjemci. Nejvyšší správní soud upozorňuje, že není vyloučena ani odpovědnost původce odpadu za neodvedení poplatku v zákonem stanovené lhůtě, neboť poplatkovou povinnost nelze přenášet z původce odpadů na provozovatele skládky.
Právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem ve zrušovacím rozsudku je správní orgán v dalším řízení vázán.
Zdroj: Ing. Petr Havelka, ředitel České asociace odpadového hospodářství (www.caoh.cz) s využitím podkladů z pravomocné judikatury soudů.
Pravidelné zasílání novinek z webu ČAOH získáte po vložení vaší emailové adresy na titulní straně webu v sekci "Novinky emailem"
